Zlomkový třeťák
Nevím, jestli budu letos tak upřímná jak minulé roky. Laskavý čtenář snad pochopí, když si aspoň nechám malilinký ostrůvek svého ukrytého já. Potřebu psát však stále mám. Člověk třeba už po pár letech vidí ten odstup - jaký byl, jak myslel. Čte věci na který by si jinak nevzpomněl. Co zažívali oni, ony, on i ona...
Možná budu vypravovat svým dětem nekonečný příběh How I met your father a nebo budu jako stará babka sedět v proutěným křesle a vyprávět znuděným vnoučatům či hladovým holubům o vašich i mých dávných stresech a debilitach, výzvách a ostudách, nadějích a zklamáních...pak nekde v koutku mysli tajne vzpominat na tajne i netajné lasky, ujizdet si v tech neskutecnejch a uz neuskutecnitelnejch vecech, na tom co všechno sem mohla udělat, kdyby.... a umrit v melancholii. Nebo spíš v blázinci, kam mě příbuzní odvezou, páč si budou myslet, že babičce věkem měkne mozek, že mele takové bláboly.
Že
já jednou nezavřu hubu…
Za sedmero horami, patero knihami s neskutečným množstvím krásných dívek, žil jistý Jarek. Je asi dohledatelné, jak se jmenoval dál, ale já ho v paměti měla zapsaného jako „Jarek a 2 baby“ Jaroslav, ač na prví pohled to nebylo patrné, byl takový ten typ „Pan harémista“ a ačkoliv studuje ekonomicko informatický obor spíš než s počítači býval viděn ve společnosti minimálně dvou slečen a to ať se hnul kamkoliv. Nechci, aby pojem „haremista“ vyzněl nějak pejorativně. Já mám k těmto lidem velikou úctu. Mít jejich know-how samozrejmě modifikované na muže je mým tajně zvrhlým snem již od dob mateřské školky a mozna i jeslí…
No ale přejdeme k tomu, jak se Jarek dostal na tyto stránky. Sedíme před P1 na těch křesílkách – já a (bohužel) kolem mne samé baby a řešíme to, co řeší typický student ekonomické fakulty…kdo nezná, nechť hádá…...
.
.
.
ne, není to celosvětová krize
.
.
.
ne, nejsou to změny úrokových sazeb
.
.
.
Jsou to samozrejmě kalby. A já, jedné zrovna účastná, říkám kdo všechno tam byl:“No a pak tam byl ten Jarek, když ja teď nevim jak se jmenuje dál. Já mu říkám Jarek a 2 baby, protože….“ A teď jsem jim vylíčila předcházející odstavec. Všichni – teda všechny mlčely a zíraly na mne jak na přízrak. Nechápala sem…“Nestojí za mnou, že ne? Ale i kdyby, tak ja mu to už jednou řekla…“ Zavrtěly hlavou. Ticho. Nechápala sem. Zkazila sem jim snad iluze?... „Já s ním teď chodím, ozval se tichý hlas.“ …Jak mně vám bylo, vylíčit nedovedu. Nevím co bylo horší – jestli pocit, co hrozného sem té nebohé duši svým žvaněním provedla, či to, že to všechny věděly, ale nechaly mne si ty prsty namočit a ten pohár hořkosti vypít až do dna. Ta slečna, Veronika, pronesla něco ve smyslu, že to pro ni není nic nového. Snad aby zachránila sebe a jako externalitu i mne, nevím. Od té doby je Jarek přejmenován na méně kontroverzního „Jarka od Verči“ a je z nich docela hezký párek....snad by bylo příliš troufalé zakončit pohádkovým " A žili šťastně až do smrti." Ale když ono to tak láká.
Vietnamka
Sázky na Evasku
Dojemná poštovní schránka
Fakultní zvěřinec
ptáčci, kočky, panenky (pomněnka a bárbínka) , makrobiotci, žabák, květák, leguán a skřet, obohacenej buran,(bude psáno jako vzpomínka na lázeňskou veverku)
Že obor dělá člověka
Romantický sen o Libanonu
Jak jsem chodila do školy
Piknik
Tour de France